Milovala jsem naši Atlantskou zemi...

Milovala jsem naši atlantskou zemi. Milovala jsem její vůni, její život, rostliny, zvířata, naše krásné a čisté obyvatele.

Byla jsem krásnou a velice jemnou ženou a teď, když se vidím vlastně ani nechápu, jak takto křehká žena mohla vytvářet tak mnoho obtížných věcí a plnit úkoly, které by dnes byly nad mé síly. Síla, která ve mne proudila byla totožná s energií, která proudila všude kolem. Ve všech rostlinkách ve všem živém. A bylo ji pro všechny dostatek. Stačilo jen pochopit jak funguje, připojit se k jejímu proudu a my lidé, jsme se stali součástí celku životodárných energií. Neubírali jsme na její kvalitě, neomezovali ji, nesnažili ji ovládnout, či si ji podmanit. Pouze jsme s ní byli v naprostém souladu. Poté naše svaly, šlachy, kosti byly jí naplněny a cokoliv jsme činili, bylo pro nás velmi jednoduché a nenáročné.

Často jsme se ráda dívala z domu, kde jsme bydleli na okolní krajinu, na údolí, které se rozprostíralo pod námi. Náš dům byl vzdušný, s velkými okny a když jsem se ráno probouzela, vždy před východem slunce, mohla jsem sledovat nádhernou nebeskou scenérií všech barev a energií, které přicházely s tímto ranním vzestupem. Většinou jsem vše jen tiše sledovala a vnímala co se děje, když se zvedá energie s přicházejícím sluncem. Jak se znovu Země nadechuje s jeho prvními paprsky, zpěv ptáku sílí, voda v řece pod námi odráží zlatavé paprsky a v malém vodopádu se vytváří ze spektra barev první duha, spojující protilehlé stráně údolí, i břehy průzračné řeky.

Pozorovala jsem tuto úchvatnou scenerii znova a znova, abych se jí naplnila a nechala působit její léčivou energií a harmonizovala v sobě všechno, co potřebovalo najít svůj klid a mír, svou lásku.

Někdy si ku mě připojil i můj muž. Vnímala jsem, kdy se probouzí a pomalu přichází ke mně. Většinou mne objal, pohladil po tváři a tiše usednul vedle mne. Nemluvil, jen vstoupil do mé posvátné energie a stal se její součástí. Cítila jsem, jak se něžně rozhoupala energie mé aury a splynula s jeho. Tyto naše vzácné chvíle našeho souznění trvaly snad nekonečně dlouho a přeci v pojetí dnešního času jen pár chvil. Splynutí v jedno, v jedinou osobu. Spolu jsme mohli vnímat nádherné scenérie párem dvou očí, smysly našeho vnímání se spojovaly a přinášely nám mnohem větší a pestřejší paletu prožitků. Ano, patřili jsme k sobě, tak jako slunce patří k duze. Nechávala jsem se unášet těmito prožitky, pokorně, svobodně jsem je vdechovala do své hrudi a cítila, jak léčivé mohou být. Měla jsem za úkol v tomto světě navracet harmonii a rovnováhu. Klid a mír do lidských těl a jejich duší. Proto jsem posvátně přijímaly tyto vzácné okamžiky spojení se svým partnerem, se Zemí, s celým vesmírem. Sama jsem nejprve musela zažít a procítit tyto kouzelné vibrace a poté jsem teprve mohla pracovat s nemocnými a ošetřovat jejich zranění.

Můj muž byl úžasnou bytostí. Milovala jsem jej celým svým srdcem, celou svou duší a byl mou druhou polovinou. Milovala jsem jeho oči, ve kterých se zrcadlila největší pokora a odevzdání. Jeho tvář prozrazovala moudrost a šlechetnost. A srdce, srdce měl pro všechny jako na dlani. Dotýkala jsem se jej každý den a každý den, znovu a znovu žasla nad posvátností, kterou mi do života přinášel. Myslím, že neměl jakýkoliv záměr mne zdokonalovat, ale v jeho přítomnosti jsem zmoudřela, zkrásněla i dozrávala. Nikdy bych jej nemohla opustit. Měla jsem v tomto životě své poslání a on byl jeho součástí.