Láska plamene...

Co srdcí statečných, v nichž vlaje zástava,

kdy s kruhem v kruhu kruh, propojen zůstává,

co květů života, jež nyní vykvetou,

tolik je duší těch, jež Plamen nesmetou.

Plamen jež posvátně nad nimi zazáří,

plamen jež rozpozná pravou z těch tváři,

které teď od věků na světě potkávám,

Tebe, ty jediný, srdcem svým poznávám.

Duše mi napoví, kdo byl zde od věků,

od něhož poprvé znám sílu doteků,

s kým já vždy nacházím bezpečí, jistotu,

komu se odevzdám s vděčností k životu.

Skrze svou pokoru, vnímám tvou nádheru,

skrze tvá setkání vzdávám se záměru,

v nichž jsem se rozhodla zůstávat v samotě,

ukryta v tichosti, ve vlastní prázdnotě.

Vím, že už nestrádám ve vlastní nevěře,

když k Tobě přicházím v největší důvěře,

v největší svátosti Tobě se odevzdám,

cítím a miluji, více již nehledám.

Žehnám a děkuji božskému setkání,

ve kterém vyústí všechna má hledání,

všechny má témata, cesty se střetají,

když tvé teď ruce mi srdcem tvým žehnají.

Děkuji, vděčností, v duši své tající,

že znovu zažívám dotek tvůj na líci,

že znovu uchopím, to jež tak hledám,

že znovu důvěru z prachu dní zvedám.

Skrze tvé očí učím se moudrosti,

skrze tvé srdce převelké vděčnosti,

skrze tvou duši probouzím vědomí,

skrze tvou lásku léčím svá svědomí.

Skrze tvé doteky, tvé jemné dlaně,

odkládám, odtajním, své vlastní zbraně,

skládám je s důvěrou na cestě k míru,

s Tebou jsem nalezla svou cestu k smíru.

Ztichla jsem, umlkla, oddaně přijala,

lásku svou, Posvátnou, jež jsem dřív neznala,

vděčností tiskla jsem své tělo na Tvoje,

splynulo, v jediné, pod láskou závoje.

V jediném momentu rozkvetlo na světě,

v kouzelném setkání na této planetě,

posvátné spojení jež žilo od věků,

posvátnost přineslo v síle svých doteků.

Přes krásu setkání, mnohý si vzpomene,

na sílu spojení z jednoho plamene,

tomu kdož oddanost lásce své vyjeví,

tam Partner duše se zajisté objeví…